Romantika podle Gaurí... aneb Padesát odstínů pro starší a pokročilé

V recenzi na můj román "Smrtí život začíná", kterou uveřejnil jeden celostátní deník, jsem se svého času dočetla že "Hlavní náplň knihy představují erotické výjevy spojené se zvířecím chtíčem a s násilím."

Myslím, že se s recenzentkou neshodneme na obsahu pojmu "násilí". Z mého pohledu píšu o sexu velmi romanticky... nevěříte? Třeba vás přesvědčí následující scéna.

♥

Do místnosti vstoupila žena. Karanovým rozbolavělým tělem proplula vlna iracionální naděje. Svaly na ramenou se mu zkroutily v bodavé křeči, když se snažil natáhnout krk, aby si ji mohl prohlédnout.

  Byla jen středně vysoká, zato s velmi ženskou postavou obdařenou plnými křivkami. Jemné vlasy jí v hebkých vlnách stékaly po oblých ramenou a pokračovaly v temném proudu až k měkce tvarovanému přechodu mezi pasem a boky.

 Bosými chodidly se zlehka dotýkala kamenné podlahy a okraje dlouhé hedvábné sukně se jí vlnily kolem nohou. Každý její krok rozezvučel tichou melodii zlatých nákotníčků, rozezpíval náramky na jejích zápěstích. Její pohyby byly neuspěchané a vláčné a Karanovi se zdálo, že spíše tančí, než kráčí.   

  Jak se k němu blížila, všiml si, že se drobně, skoro ostýchavě usmívá. Bez zájmu minula stráže, jeho nedobrovolné společníky, a přistoupila k němu. Prohlížela si ho. Dlouze a pozorně. Očima pátrala po jeho napjatém těle, se zájmem pohledem setrvala na poutech, za něž byl zavěšen na dlouhý hák připevněný ke stropu.

  „Neublížili jste mu?“ obrátila se na velitele stráží. V tónu jejího hlasu zazněla upřímná starost.

  „Jak jste nařídila, paní.“

  Spokojeně přikývla a věnovala strážci zářivý úsměv. Muž v rozpacích uhnul očima.

  „Můžete jít,“ vybídla stráže měkce.

  Tvář velitele stráží odrážela napětí, zdálo se, že svádí vnitřní boj sám se sebou.

  „Můžete jít,“ opakovala klidně, beze stopy podráždění. „Chci s ním být sama.“

  Strážce upjatě přikývl. „Jak si přejete, paní.“

  Karanovi neušlo, že se rozkazu podvoluje více než neochotně. Přesto se uklonil a spolu se svými muži se obrátil k odchodu. „Kdybyste něco potřebovala…“ zaváhal ještě velitel stráží ve dveřích.

  „Řekla bych,“ rozšířil se její úsměv ještě o něco víc, „že tady mám všechno, co potřebuji.“

  Její pohled se znovu se neskrývaným zájmem stočil ke Karanovi. Plaše k němu vztáhla ruku a pak ji zase spěšně svěsila podél těla. Zdála se dychtivá a rozpačitá zároveň. Stále se usmívala, plaše, ale přátelsky, a Karan si opět dovolil doufat. Proč by přišla, když ne proto, aby mu pomohla? Jaký jiný důvod by ji sem mohl přivést?

  Stála tak blízko, že ho její dech hladil po nahé kůži. Cítil vůni olejů, která vycházela z její pokožky i vlasů. Sametové pohlazení santalu s chladivou a uklidňující stopou levandule. Mohl si dosyta prohlížet rysy její tváře, od hladkého bílého čela a jemného oblouku černého obočí přes oblé lícní kosti až k plným rtům zvýrazněným červenou barvou.

  Nejpřitažlivější se mu zdály její oči; mechově zelené s jantarovým terčíkem kolem zorničky. V koutcích lehce zešikmené nahoru, orámované hustým porostem černých řas. Oči velké kočky.

  „Vím, že navzdory tomu, co velitel stráží tvrdil, ti ublížili,“ pronesla tiše, omluvně. „Jsou příliš horliví.“

  „Chtěli mě potěšit,“ dodala na vysvětlenou. „Je mi líto, že ti způsobili bolest.“

  Mlčel. V tomto ohledu ostatně neměl na výběr.  

  Ze stolu vzala džbán s vodou a trochu nalila do poháru. Opatrně mu uvolnila roubík a přitiskla mu pohár ke rtům. Když dopil, osušila mu ústa lemem šálu, který měla obtočený kolem ramen.

  „Kdo jsi?“ vyhrkl chraplavě.

  S úsměvem zavrtěla hlavou. „Ještě není čas na otázky.“

  Odložila prázdný pohár a začala si postupně sundávat šperky. Zlaté spony z vlasů, tepané náramky, náhrdelník a náušnice s velkými kusy smaragdů. Sklonila se, povyhrnula sukni a rozepnula nákotníčky nejprve na jedné a pak i na druhé noze. Všechno odkládala na malý stolek u stěny, netrpělivě, neopatrně, jako by to byly jen kousky skla a kočičího zlata.

  Pak se začala zbavovat i šatů. Šál jí sklouzl z ramenou a skončil na zemi u nohou. Neobtěžovala se ho zvednout a trhala drobnými háčky na šatech. Konečně se zbavila i jich, jako temně zelený a zlatý mrak se sesunuly na podlahu. Vystoupila z nich a zůstala pouze ve spodničce a tenké spodní blůzce.

  Aniž by jakkoliv věnovala pozornost udivenému Karanovu pohledu, svázala si dlouhé vlasy do pevného copu a stočila si je na týle.

  Bosá, bez šperků a v oděvu, který zakrýval jen to nejnutnější, znovu přistoupila ke Karanovi. Klid, který ji předtím obklopoval, jako by odložila spolu se šperky a šaty. Najednou byla rozechvělá a očividně rozrušená, spodní ret se jí mírně chvěl a dech se jí zrychloval.

  „Nechci ti dávat roubík,“ zapředla. „Chci tě slyšet křičet.“

  Karan otevřel ústa k protestu. Do této chvíle byl přesvědčený, že tahle žena ho přišla zachránit. Teprve nyní si musel připustit, že obelhával sám sebe. Kdyby ho chtěla propustit, dávno by to udělala. Všechny ty přípravy, které tak nadšeně prováděla, očividně neměly vést k tomu, aby mu uvolnila pouta a nechala ho jít.

Přesto byla myšlenka, že by mu dokázala ublížit, absurdní. Ne jen proto, že byla žena. Spíš proto, že si Karan jen stěží dokázal představit někoho, kdo by vypadal na první pohled neškodněji než ona. Všechno na ní se zdálo hebké, měkké a oblé. Dokonce i teď na něj hleděla s pochopením a soucitem.

 

  „Tiše!“ Přikryla mu ústa dlaní, něžně ho pohladila po rtech. Naklonila se k němu, stoupla si přitom na špičky, aby se jejich obličeje dostaly do stejné úrovně. „Nemluv,“ zašeptala. „Pokud budeš mluvit, nasadím ti roubík.“ Její rty se téměř dotýkaly jeho tváře, hroty ňader se zlehka otíraly o Karanovu nahou hruď.

 Nikdy v životě ještě neměl Karan větší chuť mluvit, než právě teď. Frustrace z toho, že se zmýlil v jejích úmyslech, nesmyslnost celé téhle situace, únava a především dlouho potlačovaný vztek se dmuly v horkém gejzíru emocí, které se už formovaly do slov. A neměla to být nijak hezká ani milá slova. Násilím se donutil všechna ta slova spolknout, s bolestným úsilím se nutil k rozumu. Nebyl v pozici, kdy by si mohl dovolit dát průchod vzteku. Pokud se odsud chtěl dostat naživu a celý, musel potlačit hněv a zachovat si čistou hlavu.

  „Já vím,“ broukla a její úsměv se změnil v poťouchlý úšklebek, „že je toho tolik, co bys mi teď chtěl říct.“ Její horké prsty opisovaly tvar Karanových rtů, hladily je a mazlily se s nimi. „Později,“ slíbila. „Později si poslechnu všechno, co mi chceš povědět. Ale teď si pamatuj, že jediný zvuk, který smíš vydat, je křik.“

 „Rozumíš?“ její dech ho polechtal na ušním lalůčku. Rozvážně přikývl a ten pohyb ho stál více námahy, než se mohlo zdát.

  Měkce se usmála. „V tom případě,“ zalesklo se jí v očích cosi, co Karana znepokojilo, „můžeme začít.“

  Odtáhla se a Karan si v rozpacích uvědomil, že mu její blízkost chybí. Jeho mysl se topila ve zmatku, zato tělo mělo velmi jasno. Na velmi krátký okamžik si dovolil představu, jaké by to bylo, kdyby se jejich role prohodily. Kdyby to byl on, kdo by kontroloval situaci… Chvíli se s tou myšlenkou potěšil a pak ji s lítostí opustil. V tomto okamžiku nemělo smysl rozptylovat se další nadějí.

  Rozvážně, s čelem zkrabatělým soustředěním, vybírala z nástrojů, které zde zanechaly strážci. Občas některý z nich pohladila – dlouhý bič, dřevěné pružné pruty či kožený obušek. Její ruka se dlouze zastavila na důtkách zakončených na každém z pramenů ocelovou kuličkou. Zasněně se usmívala, když hladila rukojeť důtky. Karan si uvědomil, že zadržuje dech.

  Úlevně vydechl, když nakonec uchopila tenký bičík. Možná je to všechno pro ni jenom hra, jenom neškodná malá hra, která ho nakonec nebude stát víc, než pár modřin.

  Úkosem po něm pohlédla, jako by tušila, co se mu právě honí hlavou.

  Během pár okamžiků byla opět u něj, blíž, než předtím. Cítil, jak se chvěje, jak jí svaly pod jemnou kůží vibrují nedočkavou touhou. Část toho neklidu se přenesla i na něj, projela mu tělem a zakousla se do podbřišku, kde se schoulila jako ještěrka na vyhřátém kameni a ztuhla v rozechvělém očekávání.

  Ucítil šmátravý dotek jejích prstů v rozkroku. Stiskl rty, uzavřel sten za zaťatými zuby. Lehká bavlněná látka jeho vlastních kalhot ho pohladila po bocích a sklouzla po stehnech až ke kotníkům. Se zahanbením si uvědomil, že je před ní nahý, a už se chystal protestovat, když ho špička bičíku jemně pleskla přes ústa.

  „Ticho,“ napomenula ho. „Nedovolila jsem ti mluvit.“

  Přivřel oči, aby schoval žár vzteku, který se v nich objevil. Na záda mu dopadla první rána, spíše štiplavá než bolestivá. Následovala ji sprška dalších, v plynulém proudu se sypaly přes záda až na jeho zadnici a stehna. O skutečné bolesti stále nemohla být řeč, přesto Karan cítil, jak mu srdce zběsile tepe až v krku. Visel tu jako kus masa, s pažemi vyvrácenými vzhůru, tupým tlakem v ramenou a šíji, vystavený jejímu pohledu a dotekům jejího bičíku, odhalený, bezmocný a přitom neschopný zakázat si představy, jaké by to bylo, kdyby byl volný a ona také nahá, pod ním, pod jeho vzrušeným tělem.

  Nečekané švihnutí bičíkem přes místa, která měl doposud spojená s pocity výlučně příjemnými, ho vytrhlo z  rozjímání. Hřejivý pocit v podbřišku se změnil v požár spalující bolesti.

  „Věděla jsem, že budeš křičet.“ S očima slastně přivřenýma tiskla dlaň na jeho podbřišek, jakoby se snažila skrz jeho kůži vnímat odraz jeho pocitů. „Chci víc,“ zašeptala chraplavě. „Mnohem víc.“

  Další rány dopadaly na citlivá místa, přes bradavky, na vnitřní strany stehen, mezi hýždě i přes podbřišek. Těm nejcitlivějším partiím se už vyhýbala, ale kroužila kolem nich tak těsně, že Karanovi vyrašily na spáncích krůpěje ledového potu. Začalo mu docházet, že neměl podceňovat drobný bič v drobné ženské ruce.

  Netušil, jak dlouho tahle hra trvá, ale než se jeho trýznitelka dostatečně nabažila, vyloudila z Karana ještě několik tlumených výkřiků. Pak bičík lhostejně odložila a rozhodla se pokračovat s pružnou rákoskou. Zprvu s ní několikrát švihla naprázdno do vzduchu, potěšena zvukem, který vydávala.

  Pak se pustila do práce. Z jejích pohybů se vytratila předchozí hravost a nahradila ji jakási umanutá naléhavost. Postupovala od ramen až ke kotníkům, systematicky pokrývala každý kousek jeho těla rudými pruhy. Když skončila vzadu, pokračovala se stejnou urputností i přes hrudník. Karan si všiml, že se nespokojeně mračí, koutky úst má stažené a mezi obočím jí vystoupila kolmá vráska.

 „Ne,“ procedila mezi zuby, „tohle není ono.“

  Zatímco si vybírala nástroj, který by í přinesl větší uspokojení, snažil se Karan využít chvíli k tomu, aby se nadechl a trochu si uvolnil ramena. Cítil, jak se ho zmocňuje tupá únava, jak ho s sebou stahuje pod okraji propasti bezvědomí. Hodiny, které strávil ve společnosti stráže, začaly vybírat svou daň. Neubližovaly mu nijak moc, zřejmě je držely zpátky rozkazy jejich paní. Přesto mu nedovolily si ani na okamžik odpočinout. Náhle celou svou bytostí zatoužil po spánku, po chvíli tichého, konejšivého bezvědomí, které by ho sevřelo v náruči a aspoň na chvíli ho odneslo stranou od vyčerpání a bolesti.

  „Nespi!“ Její dlaň se mu obtiskla na tvář a pak ještě druhá z opačné strany. Chytila ho zezadu za vlasy na šíji a prudce trhla. „Nespi!“ Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem. Ke svému překvapení v něm spatřil něhu. Namáhavě pomrkával, snažil se udržet oči otevřené. Přitiskla ruku na stopy po rákosce, plasticky vystupující na jeho rozbolavělé kůži. Přejížděla po rudých šrámech na zádech a zadku. Kroužila kolem něj, dotýkala se ho prsty i dlaněmi, otírala se mu tváří o hruď. Díky námaze a vzrušení byla pokrytá potem skoro stejně jako Karan, tenká spodnička se jí lepila ke stehnům a odhalovala tmavý trojúhelník jejího klína.

  „Ještě nespi.“ Její ústa se zlehka, téměř cudně dotkla jeho rtů. „Ještě ne.“

  Pohlédl jí do očí. Čekal, že v nich spatří zuřivost či dokonce šílenství, ale místo toho uviděl touhu a potřebu, odlesk něčeho, čemu docela nerozuměl, ale zároveň mu to připadalo důvěrně známé.

  Na malou chvíli ho opustila, ale jen aby sáhla po biči. Vzápětí byla opět u něj, kroužila kolem něj lehkým tanečním krokem a spolu s ní tančil i bič. V divokém nespoutaném rytmu mu pokrývala záda, boky a hruď ostrými polibky biče. Karan se zoufale bránil tomu, aby křičel, jakoby vláda nad hlasem byla to poslední, co ho dělilo od ztráty důstojnosti, od ztráty sebe sama. Pokoušel se v sobě vykřesat nenávist k ženě, která mu způsobovala stále nové a nové vlny bolesti, která ho nutila kousat se do rtů, aby udržel výkřiky za hradbou zubů. Jakkoliv však palčivě toužil po tom, aby měl volné ruce, po tom, aby to byla ona, kdo bude křičet, nedokázal se přimět, aby ji nenáviděl.

  Pohledem zamlženým bolestí, únavou a potlačovanými slzami klouzal po jejím těle, lesklém potem a horkém touhou, po její tváři zardělé a sevřené soustředěním a zároveň uvolněné v extázi, po vlasech, které se uvolnily z pevného účesu a ztěžklé potem se jako černí hadi povalovaly po jejích ramenou a laskaly plná ňadra s bradavkami naběhlými vzrušením. Vnímal, jak žena prudce oddechuje, jak se její dech proplétá s jeho, jak ji z úst uniká potlačované sténání, jak křičí místo něj.

  Nakonec křičeli společně, to když na něj použila důtky s kovovými háčky na konci. Cítil, jak mu s každým úderem háčky vytrhávají kus kůže z těla, cítil, jak se dostává za hranici vnímání bolesti, cítil krev, která mu stékala po zádech, pot štípající v otevřených ranách.

  Svět kolem zmizel, kamenné stěny se rozestoupily a země pod nohama se rozplynula. Už necítil bolest ani únavu, hněv ani beznaděj. Celý vesmír se smrskl na její tvář, na oči žhnoucí zeleným světlem, na hladové rty, kterými slízávala krev z ran, jež mu sama způsobila. Nic kolem už neexistovalo, nic jenom oni dva, spojeni bolestí a touhou.

  Přitiskla se k jeho hrudi, nehty zarývala do krvácejících šrámů na jeho zádech, nahá kůže se tiskla k potem zvlhčené látce a on cítil, jak pod tenkou vrstvou bavlny pulzuje a jak ji strhává přívalová vlna rozkoše tak prudké, že se musí vší silou držet jeho ramen, aby neupadla. Přes rudou clonu bolesti a vlastního vzrušení k němu doléhaly její vzlyky a pak se prohnula jako luk, přitiskla svoje boky k jeho a on se nechal strhnout proudem tak mocným, že ho v mohutné explozi na okamžik zbavil vědomí.

  Netušil, jak dlouho byl mimo sebe. Když byl opět schopen vnímat, cítit a vidět, spatřil ji, jak sedí u jeho nohou, ochablá, roztřesená a zaskočená nečekanou silou vlastní reakce, zahanbená rozkoší, která ji přemohla a zanechala zcela bezbrannou a rozjitřenou. Ústa a tvář měla pokryté krvavými šmouhami, krev se jí rozmazala i po hrudi, pažích a břichu. Mokré vlasy se jí lepily k zádům a černé líčidlo měla rozmazané kolem očí. Karana překvapilo, když spatřil na její tváři slzy.

  „Děkuji,“ hlesla s námahou, když zjistila, že na ni hledí. „Jen jsem chtěla, abys věděl…,“ zajíkla se.

  „Já vím,“ odvětil po pravdě a ona v rozpacích sklopila zrak.

  

Schránka s popelem a obrázek mojí mámy

Když mi v pohřebním ústavu předávali schránku s popelem (slovo urna se mi k tomu skoro nehodí, protože pod slovem urna si představím solidní kamennou věcičku, kdežto tohle je jen taková plastová krabička obalená papírovou krabičkou s uchem. Ta papírová krabička vypadá trochu jako krabička na jídlo z čínské restaurace. Jen je trochu větší a nemá na sobě logo jídelny, ale logo pohřebního ústavu.), byla jsem trochu nervózní z představy, že ji budu mít doma. To, co zbylo z mámina těla. Přišlo mi, že je to tak nějak příliš i na mou obvyklou míru morbidity.

Po pár dnech, právě na máminy narozeniny, jsme schránku otevřeli, abychom část popela vysypali pod jabloň na zahradě. S koutkem úst staženým hrůzou a nechutí jsem v paralýze očekávala, co na mě ze schránky vybafne. Představivost mi už malovala děsivé, nechutné a znepokojující obrázky. Realita byla nakonec docela jiná. Pod uvolněným víkem se objevil světlý prach, stříbřitě bílý, jemný a přitom těžký. Když se mísil s půdou kolem jabloně, chvíli poletoval ve vzduchu a třpytil se v měsíčním světle. Kdo ví, co jsem vlastně čekala. Ale tohle určitě ne.

Ani to, že mi nakonec urna se zbytkem popela (který ještě rozsypeme na dalších místech) nakonec bude připadat docela neškodná a úplně nevinná. Nenápadná krabička na domácím buddhistickém oltáři. Ani děti se neptají, co to je…

Chtěla jsem před „schránku, co je vlastně urna, ale nedokážu ji tak nazývat“ dát máminu fotku. Probírala jsem se snímky, co mám v albu. Poslední, na co bych se dokázala každý den dívat, by byla podoba mámy, tak jak vypadala, když už byla hodně nemocná. Našla jsem jednu starou fotku, kde bylo mámě něco přes dvacet a byla tam krásná a nohatá a plná energie. Dala jsem ji před schránku. A nic. Nefungovalo to. Chodila jsem okolo, úkosem jsem si prohlížela to zátiší s podobiznou a něco mi pořád nesedělo.

Nakonec fotka mojí mámy, zachycené v době, kdy ještě ani nebyla mojí mámou, sama spadla z oltáře. Vzala jsem fotku, vrátila ji do alba a o schránku s popelem jsem opřela obrázek Zelené Táry. A ten drží jak přibitý.

Dává to smysl. Máma už není máma. Ani ten bílý prach, co na první pohled vypadá trochu jako vílí prášek z pohádky o Zvonilce, není moje máma. A máma už ani není ten obraz, co se mi pořád objevuje ve snech. Ještě na začátku roku, když máma umírala, zdávalo se mi o ní. Nebyla to představa. Byla to máma. To, co jsme si nedokázaly, nemohly nebo snad nechtěly říct z očí do očí, jsme spolu řešily skrze sny.

Teď se mi o ní taky zdává. Ale už to není ona, je to jen obraz, jako ta vybledlá fotka, co upadla z oltáře. Je to můj zvyk. Zvyk, že mámu mám, že se s ní pořád hádám, že pořád zpochybňuje, co dělám a jak to dělám, že mě pořád sráží a bere mi odvahu.

Je to můj strach. Strach z toho přiznat si, že už jsem tak velká, že moje úspěchy a neúspěchy už dávno nezáleží na tom, co mi řekne moje máma. 

Jednoho dne ráno...

„Ty nosíš psí obojek?“

Ráno na mě ospale mžourá jedním okem a starší dítě na mě podezíravě kulí oči obě. Snažím se udržet netečný výraz, ale cítím, jak se mi do tváří hrne krev.

„To není žádný obojek, to je jen taková ozdoba,“ zamumlám, jako by o nic nešlo, a v duchu se peskuju za zapomnětlivost. Obvykle si před dětmi dávám pozor.

„Vypadá to jako psí obojek,“ odvětí prvorozená s despektem.

„Kdepak,“ snažím se o nenucený tón, „to je takový speciální náhrdelník.“ Přidávám úsměv. Cením zuby a pokouším se stočit pozornost prvorozené k běžné denní rutině.

„Ale ten náhrdelník vypadá úplně jako psí obojek,“ trvá si zavile na svém.

Neschopna rozumných argumentů, uchyluji se k oblíbené mateřské taktice: „Jsi umytá? Máš připravenou aktovku? Víš, kolik je hodin?“

Nevrle se zašklebí a loudá se do koupelny. Napětí z ramen a šíje se šíří vzhůru a začíná mi poťouchle tepat do spodiny lebeční. Pokusím se o hluboký nádech.

„Co to máš na krku?“

Druhá dvojice vytřeštěných očí svítí z mojí postele, kam se ke mně v polospánku během noci připojila druhorozená. „Ty nosíš psí obojek?“

Plánovaný hluboký nádech se mi zadrhne v plicích. Už jsme s dětmi probrali početí, těhotenství a porod, včetně podrobností jako je vzhled a barva ženského vajíčka či posloupnost nitroděložního vývoje miminka. Ale na tohle ještě řeč nepřišla. 

Padesát odstínů literárního masochismu

Možná je to masochismus. A možná jen trochu zbytnělá zvídavost. Zvědavost silnější než zdravý rozum.

Když šlo o Padesát odstínů (šedi, temnoty a svobody, vzala jsem to všechno najednou ještě nepřeložené do češtiny, pod chatrnou výmluvou, že si takto procvičuji cizí jazyk), dalo se to chápat jako přirozená a vcelku pochopitelná zvědavost. Zajímalo mě zejména, zda to bude tak blbé, jak se dá čekat (a bylo), a taky to, jak autorka románu vylíčí nic netušící většinové společnosti ty „děsně tvrdé“ sadomasochistické praktiky. Mno… tvrdé praktiky sice v knize nebyly, zato jsem se dočkala pohádky o tom, jak pravá láska dokáže vyléčit i poruchu sexuální preference. Skoro jsem měla chuť si doma postěžovat svému zákonitému choti, že mě zřejmě dostatečně nemiluje, když mi za ty roky společného soužití ještě nevyhnal všechny ty nestandardní choutky z hlavy.

Ale možná to má nějakou souvislost s tím, že můj manžel nelétá na rande helikoptérou, ale večer co večer se vrací domů obyčejným Peugeotem, který díky častému převážení dětí a zvěře vypadá jako pojízdná popelnice a smrdí jako kočičí záchodek. My dva jsme prostě postavy, co se do žánru červené knihovny moc nehodí. A to ani do té „úchylné“.

Nicméně, abych se od našeho rodinného života zase obloukem vrátila k literatuře a své mnohdy nemístné zvídavosti, která hraničí se sebepoškozováním…

Padesát odstínů (čehokoliv) mě přesvědčilo, že vůbec ničemu nerozumím. S pocitem frustrace jsem si vybavila, jak se v recenzích na můj román o upírech kritici pozastavovali nad tím, že je tam příliš mnoho sexu. A najednou je sex v knihách v pořádku, a to i ten s bičíkem, a prodají se toho miliony. Sakra. Kdybych nebyla hloupá, počkala bych s tím sexem až do doby, kdy bude in, a pak se svezla na módní vlně.

Tohle já ale neumím, takže na vlně nejedu, ale s morbidní zvědavostí čtu skoro všechno, co teď pluje s tímhle mocným sexuálním proudem. Zvládla jsem Hranu rozkoše (další zcela nereálné sadomaso) a Obnaženou i se Spoutanou (pořád jsem měla tendenci číst název prvního dílu jako „Obtažená“… vzhledem k ději knihy jsem nebyla tak mimo).

Zatím poslední počin, do kterého jsem se s vervou sobě vlastní pustila, je „Padesát odstínů po česku“. Prvotina české autorky skrývající se (proč se asi skrývá?) pod jménem Jitka Volfová. Její dílko se jmenuje Smlouva s Adamem (s podtitulem Učitel lásky) a je to údajně první díl plánované trilogie.

Tady se opravdu prokázalo, že moje sebedestruktivní chování se dávno vymklo kontrole. Nejen že jsem se nenechala odradit obálkou, na které jsou dvě amputované ženské dolní končetiny v síťovaných punčoškách. Je to ještě horší. V návalu solidárního cítění s debutující autorkou jsem si její knihu koupila. Jakože za peníze. Vážně!

A když už jsem si ji koupila, tak jsem ji taky přečetla (byť s každým slovem, které jsem četla, se mi do mozku bolestně zarývala myšlenka, že kdybych si za ty dvě stovky, co jsem utratila za ebook, koupila třeba trochu toho alkoholu, zvolila bych mnohem zdravější způsob, jak ztratit soudnost).

Asi by bylo hezké začít něčím pozitivním. Marně přemýšlím… nu dobrá, pozitivní je, že se to dá přežít (což dokazuje i fakt, že tu sedím a ťukám do klávesnice).

Pak už (místo pozitiv a sociálních jistot) přichází jen to horší. Došla jsem k názoru, že autorce je zhruba dvanáct až čtrnáct let, veškeré svoje zkušenosti v oblasti sexu načerpala z dívčích časopisů a v hodině českého jazyka odevzdává sice slušné, nicméně zoufale nudné a nenápadité slohové práce, které paní učitelka shovívavě hodnotí jedničkou, protože v nich není moc pravopisných hrubek.

V knize se pořád něco děje. Třeba: dva lidé jsou na kávu, objednají si kávu, číšník jim přinese kávu, oni se napijí kávy a číšník se přijde zeptat, zda chtějí i něco jiného než kávu, oni si objednají vodu a pak pijí ke kávě i vodu. Možná je to fascinující záchvěv hyperrealismu v próze, který moje omezená mysl není s to pojmout, a tak jen trapně skučím nad dalším popisem objednávky v restauraci.

Ve stejném duchu autorka popisuje milostné scény: on se vzrušil, ona se vzrušila, on řekl, ona řekla, on zasténal (Evo, Evičko!) a ona se k němu přitiskla… a pak… čekáte snad šťavnaté popisy? Tak to jste na špatném místě. Čtenář nemrava se dočká sice suchého, byť vyčerpávajícího popisu toho, co koitu předchází, ale samotný akt je zcela cudně zahalen neotřelou metaforou „uragán vášně“. (Zprvu jsem měla chuť ty uragány spočítat, čistě ze zvědavosti, kolik se jich na čtyřech stech stránkách vyskytlo. Ale brzo mě to přestalo bavit… pak mě přestal bavit i život… a pak už jsem jen litovala, že nemám po ruce žíravinu, kterou bych si vymyla oči).

Do toho se jiné věci dějí i jiným lidem, ale je to asi ta zábavné, jako číst složení výrobku na zadní straně obalu (i když i to je možná zábavnější).

Děj vyzrazovat nebudu, jednak se nechci retraumatizovat vzpomínkami na detaily a pak vám nechci brát možnost, abyste si to přečetli sami a užili si tu popisnou popisnost. A taky ty uragány vášně, samozřejmě.

A nebo taky dojdete k názoru, že ta kniha je úplně geniální, zatímco já jsem závistivá a zapšklá stárnoucí čůza, která nenávidí mladé perspektivní autorky (aneb v Matrixu je možné úplně všechno).

Každopádně, až zase dostanu chuť číst něco podobného, praštěte mě prosím po hlavě pánvičkou. Tím se snad můj masochismus uspokojí natolik, že nebudu mít potřebu ventilovat si ho literárně.

PS: A jdu psát román o hrdince, která prožije celý život v celibátu. Dávám tomu tak rok, maximálně dva, kdy tohle téma přijde do módy. 

Já a moje vlasy

Občas se mi vrací sen. Přesněji řečeno noční můra, i když ne ta typická, kdy vás honí zabiják s obouručním mečem nebo kráčíte po ulici oděni toliko do růžové noční košile s kytičkovým vzorkem.

V tomhle snu nejde přímo o život, přesto se z něj budím celá nervózní, zpocená, se srdcem bušícím v rytmu kvapíku.

Děj je poměrně jednoduchý. Navštívím kadeřnici, a ta mi… ne, ani mi nepodřízne hrdlo břitvou, ani mi nezabodne hrot nůžek do oční bulvy. Čtenáři Stephena Kinga se prosím uklidní. Už jsem přece psala, že tady nejde o klasický horor.

Tedy. Jdu ke kadeřnici. A ta mi ostříhá vlasy. Vyrobí z mé vlasové pokrývky slušivý, mladistvý a velmi svěží účes. Krátký účes.

Takhle to nezní nijak hrozně. Navíc reakce lidí ve snu jsou vesměs kladné; všichni mě chválí a já sama při pohledu do zrcadla musím uznat, že mi to sluší. Konečně nevypadám jako divoženka, která nedokáže ukáznit svou kštici aspoň natolik, aby si každý jednotlivý vlásek nežil vlastním svobodným životem. Naopak, vypadám velmi úpravně a vkusně a jako ze škatulky.

Přesto v tom snu nejsem šťastná a pořád se snažím spočítat, jak dlouho bude trvat, než mi vlasy dorostou alespoň na ramena.

Člověk nemusí být zrovna inkarnace doktora Freuda, aby (poté, co si opláchne obličej studenou vodou a převlékne si propocené pyžamo) došel k názoru, že mám asi se stříháním vlasů problém. Možná proto, že už jsem si několikrát v životě prošla procesem dorůstání porostu z úrovně milimetrového ježka na dlouhé lokny. A upřímně, jakkoliv se to může jevit zajímavým cvičením na posílení trpělivosti, je to (zejména ve fázi, kdy vlasy trčí nad uchem, ale za ucho ještě nejdou uhladit) učiněná tortura.

Mohla bych se tedy spokojit s konstatováním, že mě děsí představa opětovného boje s dorůstáním vlasů. Konec. Tečka. Případ uzavřen a jdeme se věnovat zajímavějším snům (třeba tomu s noční košilí… ostatně, je tu snad někdo, kdo ho v nějaké obdobě nikdy nezažil?).

Jenže tady nejde jenom o trable s účesem. Jenom kvůli tomu by se podvědomí v noci neobtěžovalo posílat mi zašifrované zprávy v tajemné řeči snových symbolů.

Od dětství jsem toužila po dlouhých vlasech. Jakkoliv jsem si hrála spíše na vojáky než na princezny, dlouhé kadeře bylo něco, co podle mě ke správné ženě patřilo (však Xena taky zvládala mávat mečem a měla přitom vlasy do půli zad). Jenže ze vzpomínek i z fotek v rodinném albu je patrné, že toto moje vcelku neškodné přání bylo vyslyšeno asi jen dvakrát, na poměrně nepatrný časový úsek. Většinu dětství a dospívání jsem měla účes krátce střižený. Proč? Protože to bylo praktické a snadno udržovatelé, protože mi to údajně slušelo a vůbec.

Dodnes si vzpomínám, jak mi moje máti vemlouvavě kladla na srdce, že to se mnou myslí dobře, když mě nechává chodit ostříhanou na kluka.

„Stejně nemáš dost kvalitní vlasy na to, abys je mohla nosit rozpuštěné,“ říkávala a tvářila se lítostivě a chápavě zároveň. „A k čemu to je, mít dlouhé vlasy, když je musíš mít pořád sepnuté v culíku? Navíc, ty jsi vysloveně typ na krátké vlasy.“

To zní logicky, že? Obzvlášť doplněné oblíbenou mantrou (pronesenou vlídně přesvědčovacím tónem): „Měj přece rozum.“

Vždycky jsem byla hodná a snaživá a tak jsem se snažila. Měla jsem rozum a chodila jsem rozumně oblečená i učesaná, rozumně jsem se držela stranou průšvihů a rozumně jsem přechodila pubertu a všechny počínající záchvěvy vzdoru a rebelie jsem udusila dřív, než se vlastně stačily poprvé pořádně nadechnout.

Plevel vlastních názorů, samostatných myšlenek a kritického uvažování už ale stihl zapustit kořínky v rozumné, způsobné a nakrátko sestřihané zahrádce mojí dětské osobnosti. A tak sotva jsem trochu vyrostla, nechala jsem si narůst vlasy. Až do půli zad. Zatímco ostatní se stříhali, barvili si porost na růžovo a zeleno nebo nechali své hlavy ztěžknout spletenými háďaty dreadů, já jsem si pěstovala svoje princeznovské vlásky.

V jednom měla máma pravdu. Opravdu to nevypadlo úpravně, uhlazeně ani stylově. Byly to vlasy, které si dělaly, co chtěly. Samy se rozhodovaly, zda poletí spolu s větrem, nebo mi kolem hlavy vytvoří ranní černou svatozář. Vlnily se mi po ramenou, lechtaly mě na tváři a lezly mi do pusy. Byly nedisciplinované a byly moje.

Pak jsem otěhotněla a dostala jsem zase rozum. Nebo jsem spíš byla přivedená k rozumu? Argumenty zněly dost podobně jako v dobách, kdy jsem chodila do školky a do školy. A já jim zase uvěřila a svěřila se nůžkám kadeřnice. Rázem ze mě byla spořádaná a rozumná žena. Matka od rodiny.

V následujících letech jsme si já a moje vlasy prošly několika cykly. Byl to boj rozumu a citu. A pravda, občas i šílenství s příčetností. Druhé dítě jsem porodila dlouhovlasá a tři měsíce po porodu jsem se sama ostříhala dohola. Obrečela jsem to, rozhodla jsem se nechat si vlasy znovu narůst a jen co šly ulíznout za ucho, znovu jsem je sprovodila ze světa a vystavila slunci holou lebku.

Pak moje dcery vyrostly z batolecího věku a začaly nosit culíčky… a já jsem se k nim tak nějak přirozeně, nenuceně přidala. Posledních několik let už jen citlivě zastřihuji konečky. Tak dvakrát do roka. V mezidobí nechávám vlasy volně růst a planět.

Sem tam se na sebe kriticky podívám do zrcadla a uznám, že i ve svém věku vypadám s dlouhými vlasy jako malá čarodějnice z oblíbeného Večerníčku. Přes všechny moje snahy nedokážu svoje vlasy ukáznit, uhladit a zkrotit.

Jsou jako já. Je s nimi těžká práce.

A právě proto, že jsou jako já, nedokážu se jich zbavit. Nedokážu a ani nechci být zase rozumná. Nejde mi to, a to ani ve chvílích, kdy se o to snažím.

Smiřuju se s tím, že rozumu jsem si už asi užila dost. Zbytek života jsem odsouzena k iracionalitě, rozevlátosti a svobodomyslnosti. Já a moje vlasy. Občas mi lezou do pusy a lezou mi na nervy. Svíjí se na podlaze v milostném objetí s psími a kočičími chlupy. Padají mi do polévky a zaplétají se mi do náušnic a nikdy nevypadají jako vlasy z reklamy.

Už to spolu doklepeme až do hrobu. Plánuju si být nerozumná výstřední stařena s dlouhým bílým vrkočem.

Moje vlasy, to je můj postoj k životu. Moje vlasy, to jsem já. Divná a divoká a neuhlazená a rozhozená na všechny strany. Já, taková, jaká jsem. Nechci ztratit sama sebe. A nechci přijít o svoje vlasy.

Ještě že mi tuhle důležitou skutečnost moje podvědomí občas připomene.

Novoroční předsevzetí a divná (nejen) pondělní rána

Prvního ledna jsem si dala předsevzetí. Tentokrát se netýkalo ani hubnutí, ani pravidelného cvičení či neméně pravidelné péče o domácnost. Předsevzala jsem si, že budu myslet pozitivně. Za každou cenu. Vesmír pochopil tento můj slib jako výzvu a hned začal zkoušet, nakolik vážně to myslím.

Leden se nesl ve znamení nemoci, únavy a čekání na jaro. Únor pak převzal štafetu a bylo mi ještě hůř. Každý den jsem si ráno opakovala, že to je jen takové přechodné období, kdy se věci musí mírně zhoršit, aby se pak následně mohly zcela zásadně zlepšit.

Koncem února mi umřela máma. Nebylo to náhlé ani zvlášť překvapivé. Ale stejně mě to zasáhlo silou, kterou jsem nečekala. A to jsem si na tuhle zprávu připadala připravená… 

Připravená? Jako by se na něco podobného šlo předpřipravit a předem se psychicky obrnit.

Ten pondělní den (mimochodem, to je zvláštní, jak se všechny zásadní věci dějí v pondělí ráno; obě moje dcery se narodily v pondělí ráno a máma taky umřela v pondělí ráno) jsem přežila díky tomu, že jsem pořád něco dělala. Telefonovala jsem do domova pro seniory, do nemocnice, do pohřebního ústavu… Připravovala jsem věci na odjezd do rodného města, abych zařídila vše, co je potřeba. Vyžehlila jsem kupu prádla, co se mi nenápadně vršila už od začátku roku v koutě ložnice a svou výškou i tvarem začínala připomínat himálajské vrcholky. Věděla jsem, že když si sednu a dovolím si něco cítit, něco ve mně povolí, dostane se ven a já to možná nebudu moct vrátit zpátky. A z toho jsem měla strach. Bála jsem se, že budu smutná. Bála jsem se, že začnu kopat kolem sebe, bušit do země rukama a nohama a volat mámu, jako když jsem byla malé dítě.

V úterý ráno jsme s mužem vyrazili na Vysočinu. Doma jsem nechala děti, jejichž rozpálená čela a unudlené nosy potvrzovaly, že když já si odmítám připustit svoje emoce, tak děti si je místo mě aspoň somatizují…

V noci jsem skoro nespala a ani v autě (na mém stálém místě spolujezdce) jsem nedokázala zavřít oči. Tělo se přehodilo do módu „jsem na tripu a nepovolím“ a tenhle stav nešel nijak vypnout ani potlumit.

Při vyklízení pokoje v domově pro seniory jsem pochopila, že jsem se octla v nějakém divném paralelním světě, v pokaženém Matrixu, který nemůže mít s realitou nic společného. Vybírala jsem mámě oblečení do rakve, přemýšlela jsem nad tím, co by měla ráda na sobě a co jí slušelo a jediné slovo, které mi sedělo k popisu celé situace, bylo „divné“. A nejdivnější na tom bylo, že se tam najednou máma nezjevila, aby výběr oblečení zkritizovala a poručila si něco úplně jiného. Mám pocit, že jsem se v nejistém očekávání, že se něco podobného přihodí, pořád nejistě ohlížela přes rameno. Ale nic se nestalo, jen jsem naházela do tašek věci, které mámu obklopovaly v posledních měsících života, vytřídila to, co by se hodilo ostatním obyvatelům domova, a pak jsem si už jen lámala hlavu, zda se do rakve lidem taky dává spodní prádlo a ta myšlenka mi přišla tak divná, že jsem měla co dělat, abych se nezačala hystericky smát. (Nakonec jsem spodní prádlo přidala a taky košilku, jednak proto, že mě máma celý život varovala před neblahými následky nenošení spodní košilky, a pak taky, že jsem se nemohla zbavit iracionální představy, že ten svetřík by mámu na holém těle kousal.)

Schůzka v pohřebním ústavu byla docela konejšivá a hlavně nadmíru profesionální. Naštěstí jsem znala mámin vkus a bylo mi jasné, že kdybych ji coby zarytému ateistovi na parte nechala vytisknout kříž a holubičku, museli by si všichni myslet, že se ke stáru zbláznila buď ona, nebo že definitivně přeskočilo mně.

Posledním bodem programu pak byla návštěva mojí rodiny. Ne, rodiny vlastně ne. Rodina, to je můj muž a moje holky. Tak spíš návštěva příbuzných. Lidí, se kterými jsme si byli blízko, dokud jsem byla malá a poddajná a poslušná, a se kterými máme poměrně komplikovaný vztah od doby, co jsem vyrostla a začala dělat potíže (rozuměj, začala si dělat věci po svém).

Návštěva byla rozpačitá a nepříjemná… a ano, byla prostě divná. Divná, divná, divná a ještě divnější, protože jsem měla pocit, že uvnitř mě už zase brečí dítě, které touží po tom, aby všichni chápali, že možná vypadá trochu jinak, zvyklo si víc odmlouvat a neposlouchat, ale jinak je pořád ta stejná malá holka, co ji měli rádi a ona měla ráda je. Místo toho jsem jen tiše seděla, byla jsem klidná a rozumná a vyrovnaná a tak strašně unavená a rozbolavělá, že se mi před očima dělaly mžitky a žaludek se kroutil do tuhého uzlu.

A potom jsme zase jeli domů a lidi mi psali na mobil strašně hezké a soucitné esemesky a nikdo z nich neřešil, zda jsem mámu měla dostatečně ráda na to, abych si teď zasloužila truchlit nad její smrtí. Pořád jsem nemohla usnout a přemýšlela jsem, jestli v tomhle stavu budu tak dlouho, dokud mi nepraskne nějaká cévka v hlavě (což byla taky divná myšlenka, vzhledem k tomu, že mámě nějaká ta cévka v hlavě praskla) nebo si tělo vzpomene na pud sebezáchovy a dovolí mi restartovat systémy spánkem.

Doma jsem se obložila dětmi a nechala si od nich vyprávět, co všechno celý den dělaly, jak se měly a co mi všechno nakreslily… a bylo mi vlastně docela dobře a příjemně.

Pak jsem si konečně sedla, trochu se uvolnila a vzápětí mě mocná síla katapultovala do koupelny, kde jsem takřka v milenecké intimitě objala záchodovou mísu a pak už to šlo všechno ven. Smutek, lítost, vztek, tupá bolest, co se mi usadila na prsou, pocit, že mě někdo vevnitř vydlabal jako dýni… a hlavně strach. Strach z toho, že jsem už velká a dospělá. 

Svět podle Gaurí

Nedávno jsem během hloubkového úklidu šuplíků narazila na svoje staré deníčky. Zápisky z doby, kdy mi bylo patnáct nebo šestnáct let. Zvědavě jsem se do nich začetla (zatímco úklid šel pochopitelně stranou). Čekala jsem, že se budu moci s nadhledem své dospělosti a životních zkušeností zasmát své někdejší naivitě. Doufala jsem, že zjistím, že dnes už jsem úplně jiná. Jiná než ta patnáctiletá holka, která nerozuměla věcem kolem sebe ani sama sobě.

Jedna z prvních vět, kterou jsem si přečetla, byla: „Přijde mi, že žiju v úplně jiném světě než všichni ostatní.“…

A v tu chvíli mi došlo, že jsem se zase tak moc za ty roky nezměnila. Jsem sice o něco zkušenější, o něco opotřebovanější, omlácená, posílená a zocelená, ale stále mám pocit, že žiju v realitě uvnitř reality. Že můj svět je jiný než svět, v němž žijí ti druzí.

Dvacet let jsem si nevedla deníček. A teď se zase vracím ke kořenům. Budu psát o tom, jak prožívám svůj svět. O tom, jaký ten svět je. Svět podle Gaurí.