„Ty nosíš psí obojek?“
Ráno na mě ospale mžourá jedním okem a starší dítě na mě
podezíravě kulí oči obě. Snažím se udržet netečný výraz, ale cítím, jak se mi
do tváří hrne krev.
„To není žádný obojek, to je jen taková ozdoba,“ zamumlám,
jako by o nic nešlo, a v duchu se peskuju za zapomnětlivost. Obvykle si
před dětmi dávám pozor.
„Vypadá to jako psí obojek,“ odvětí prvorozená s despektem.
„Kdepak,“ snažím se o nenucený tón, „to je takový speciální
náhrdelník.“ Přidávám úsměv. Cením zuby a pokouším se stočit pozornost
prvorozené k běžné denní rutině.
„Ale ten náhrdelník vypadá úplně jako psí obojek,“ trvá si
zavile na svém.
Neschopna rozumných argumentů, uchyluji se k oblíbené mateřské
taktice: „Jsi umytá? Máš připravenou aktovku? Víš, kolik je hodin?“
Nevrle se zašklebí a loudá se do koupelny. Napětí z ramen
a šíje se šíří vzhůru a začíná mi poťouchle tepat do spodiny lebeční. Pokusím
se o hluboký nádech.
„Co to máš na krku?“
Druhá dvojice vytřeštěných očí svítí z mojí postele,
kam se ke mně v polospánku během noci připojila druhorozená. „Ty nosíš psí
obojek?“
Plánovaný hluboký nádech se mi zadrhne v plicích. Už
jsme s dětmi probrali početí, těhotenství a porod, včetně podrobností jako
je vzhled a barva ženského vajíčka či posloupnost nitroděložního vývoje
miminka. Ale na tohle ještě řeč nepřišla.
Žádné komentáře:
Okomentovat