Když mi v pohřebním ústavu předávali schránku
s popelem (slovo urna se mi k tomu skoro nehodí, protože pod slovem
urna si představím solidní kamennou věcičku, kdežto tohle je jen taková
plastová krabička obalená papírovou krabičkou s uchem. Ta papírová krabička
vypadá trochu jako krabička na jídlo z čínské restaurace. Jen je trochu
větší a nemá na sobě logo jídelny, ale logo pohřebního ústavu.), byla jsem
trochu nervózní z představy, že ji budu mít doma. To, co zbylo
z mámina těla. Přišlo mi, že je to tak nějak příliš i na mou obvyklou míru
morbidity.
Po pár dnech, právě na máminy narozeniny, jsme schránku
otevřeli, abychom část popela vysypali pod jabloň na zahradě. S koutkem
úst staženým hrůzou a nechutí jsem v paralýze očekávala, co na mě ze
schránky vybafne. Představivost mi už malovala děsivé, nechutné a znepokojující
obrázky. Realita byla nakonec docela jiná. Pod uvolněným víkem se objevil
světlý prach, stříbřitě bílý, jemný a přitom těžký. Když se mísil s půdou
kolem jabloně, chvíli poletoval ve vzduchu a třpytil se v měsíčním světle.
Kdo ví, co jsem vlastně čekala. Ale tohle určitě ne.
Ani to, že mi nakonec urna se zbytkem popela (který ještě
rozsypeme na dalších místech) nakonec bude připadat docela neškodná a úplně
nevinná. Nenápadná krabička na domácím buddhistickém oltáři. Ani děti se
neptají, co to je…
Chtěla jsem před „schránku, co je vlastně urna, ale nedokážu
ji tak nazývat“ dát máminu fotku. Probírala jsem se snímky, co mám v albu.
Poslední, na co bych se dokázala každý den dívat, by byla podoba mámy, tak jak
vypadala, když už byla hodně nemocná. Našla jsem jednu starou fotku, kde bylo
mámě něco přes dvacet a byla tam krásná a nohatá a plná energie. Dala jsem ji
před schránku. A nic. Nefungovalo to. Chodila jsem okolo, úkosem jsem si
prohlížela to zátiší s podobiznou a něco mi pořád nesedělo.
Nakonec fotka mojí mámy, zachycené v době, kdy ještě
ani nebyla mojí mámou, sama spadla z oltáře. Vzala jsem fotku, vrátila ji
do alba a o schránku s popelem jsem opřela obrázek Zelené Táry. A ten drží
jak přibitý.
Dává to smysl. Máma už není máma. Ani ten bílý prach, co na
první pohled vypadá trochu jako vílí prášek z pohádky o Zvonilce, není
moje máma. A máma už ani není ten obraz, co se mi pořád objevuje ve snech.
Ještě na začátku roku, když máma umírala, zdávalo se mi o ní. Nebyla to
představa. Byla to máma. To, co jsme si nedokázaly, nemohly nebo snad nechtěly
říct z očí do očí, jsme spolu řešily skrze sny.
Teď se mi o ní taky zdává. Ale už to není ona, je to jen
obraz, jako ta vybledlá fotka, co upadla z oltáře. Je to můj zvyk. Zvyk,
že mámu mám, že se s ní pořád hádám, že pořád zpochybňuje, co dělám a jak
to dělám, že mě pořád sráží a bere mi odvahu.
Je to můj strach. Strach z toho přiznat si, že už jsem
tak velká, že moje úspěchy a neúspěchy už dávno nezáleží na tom, co mi řekne
moje máma.
