Já a moje vlasy

Občas se mi vrací sen. Přesněji řečeno noční můra, i když ne ta typická, kdy vás honí zabiják s obouručním mečem nebo kráčíte po ulici oděni toliko do růžové noční košile s kytičkovým vzorkem.

V tomhle snu nejde přímo o život, přesto se z něj budím celá nervózní, zpocená, se srdcem bušícím v rytmu kvapíku.

Děj je poměrně jednoduchý. Navštívím kadeřnici, a ta mi… ne, ani mi nepodřízne hrdlo břitvou, ani mi nezabodne hrot nůžek do oční bulvy. Čtenáři Stephena Kinga se prosím uklidní. Už jsem přece psala, že tady nejde o klasický horor.

Tedy. Jdu ke kadeřnici. A ta mi ostříhá vlasy. Vyrobí z mé vlasové pokrývky slušivý, mladistvý a velmi svěží účes. Krátký účes.

Takhle to nezní nijak hrozně. Navíc reakce lidí ve snu jsou vesměs kladné; všichni mě chválí a já sama při pohledu do zrcadla musím uznat, že mi to sluší. Konečně nevypadám jako divoženka, která nedokáže ukáznit svou kštici aspoň natolik, aby si každý jednotlivý vlásek nežil vlastním svobodným životem. Naopak, vypadám velmi úpravně a vkusně a jako ze škatulky.

Přesto v tom snu nejsem šťastná a pořád se snažím spočítat, jak dlouho bude trvat, než mi vlasy dorostou alespoň na ramena.

Člověk nemusí být zrovna inkarnace doktora Freuda, aby (poté, co si opláchne obličej studenou vodou a převlékne si propocené pyžamo) došel k názoru, že mám asi se stříháním vlasů problém. Možná proto, že už jsem si několikrát v životě prošla procesem dorůstání porostu z úrovně milimetrového ježka na dlouhé lokny. A upřímně, jakkoliv se to může jevit zajímavým cvičením na posílení trpělivosti, je to (zejména ve fázi, kdy vlasy trčí nad uchem, ale za ucho ještě nejdou uhladit) učiněná tortura.

Mohla bych se tedy spokojit s konstatováním, že mě děsí představa opětovného boje s dorůstáním vlasů. Konec. Tečka. Případ uzavřen a jdeme se věnovat zajímavějším snům (třeba tomu s noční košilí… ostatně, je tu snad někdo, kdo ho v nějaké obdobě nikdy nezažil?).

Jenže tady nejde jenom o trable s účesem. Jenom kvůli tomu by se podvědomí v noci neobtěžovalo posílat mi zašifrované zprávy v tajemné řeči snových symbolů.

Od dětství jsem toužila po dlouhých vlasech. Jakkoliv jsem si hrála spíše na vojáky než na princezny, dlouhé kadeře bylo něco, co podle mě ke správné ženě patřilo (však Xena taky zvládala mávat mečem a měla přitom vlasy do půli zad). Jenže ze vzpomínek i z fotek v rodinném albu je patrné, že toto moje vcelku neškodné přání bylo vyslyšeno asi jen dvakrát, na poměrně nepatrný časový úsek. Většinu dětství a dospívání jsem měla účes krátce střižený. Proč? Protože to bylo praktické a snadno udržovatelé, protože mi to údajně slušelo a vůbec.

Dodnes si vzpomínám, jak mi moje máti vemlouvavě kladla na srdce, že to se mnou myslí dobře, když mě nechává chodit ostříhanou na kluka.

„Stejně nemáš dost kvalitní vlasy na to, abys je mohla nosit rozpuštěné,“ říkávala a tvářila se lítostivě a chápavě zároveň. „A k čemu to je, mít dlouhé vlasy, když je musíš mít pořád sepnuté v culíku? Navíc, ty jsi vysloveně typ na krátké vlasy.“

To zní logicky, že? Obzvlášť doplněné oblíbenou mantrou (pronesenou vlídně přesvědčovacím tónem): „Měj přece rozum.“

Vždycky jsem byla hodná a snaživá a tak jsem se snažila. Měla jsem rozum a chodila jsem rozumně oblečená i učesaná, rozumně jsem se držela stranou průšvihů a rozumně jsem přechodila pubertu a všechny počínající záchvěvy vzdoru a rebelie jsem udusila dřív, než se vlastně stačily poprvé pořádně nadechnout.

Plevel vlastních názorů, samostatných myšlenek a kritického uvažování už ale stihl zapustit kořínky v rozumné, způsobné a nakrátko sestřihané zahrádce mojí dětské osobnosti. A tak sotva jsem trochu vyrostla, nechala jsem si narůst vlasy. Až do půli zad. Zatímco ostatní se stříhali, barvili si porost na růžovo a zeleno nebo nechali své hlavy ztěžknout spletenými háďaty dreadů, já jsem si pěstovala svoje princeznovské vlásky.

V jednom měla máma pravdu. Opravdu to nevypadlo úpravně, uhlazeně ani stylově. Byly to vlasy, které si dělaly, co chtěly. Samy se rozhodovaly, zda poletí spolu s větrem, nebo mi kolem hlavy vytvoří ranní černou svatozář. Vlnily se mi po ramenou, lechtaly mě na tváři a lezly mi do pusy. Byly nedisciplinované a byly moje.

Pak jsem otěhotněla a dostala jsem zase rozum. Nebo jsem spíš byla přivedená k rozumu? Argumenty zněly dost podobně jako v dobách, kdy jsem chodila do školky a do školy. A já jim zase uvěřila a svěřila se nůžkám kadeřnice. Rázem ze mě byla spořádaná a rozumná žena. Matka od rodiny.

V následujících letech jsme si já a moje vlasy prošly několika cykly. Byl to boj rozumu a citu. A pravda, občas i šílenství s příčetností. Druhé dítě jsem porodila dlouhovlasá a tři měsíce po porodu jsem se sama ostříhala dohola. Obrečela jsem to, rozhodla jsem se nechat si vlasy znovu narůst a jen co šly ulíznout za ucho, znovu jsem je sprovodila ze světa a vystavila slunci holou lebku.

Pak moje dcery vyrostly z batolecího věku a začaly nosit culíčky… a já jsem se k nim tak nějak přirozeně, nenuceně přidala. Posledních několik let už jen citlivě zastřihuji konečky. Tak dvakrát do roka. V mezidobí nechávám vlasy volně růst a planět.

Sem tam se na sebe kriticky podívám do zrcadla a uznám, že i ve svém věku vypadám s dlouhými vlasy jako malá čarodějnice z oblíbeného Večerníčku. Přes všechny moje snahy nedokážu svoje vlasy ukáznit, uhladit a zkrotit.

Jsou jako já. Je s nimi těžká práce.

A právě proto, že jsou jako já, nedokážu se jich zbavit. Nedokážu a ani nechci být zase rozumná. Nejde mi to, a to ani ve chvílích, kdy se o to snažím.

Smiřuju se s tím, že rozumu jsem si už asi užila dost. Zbytek života jsem odsouzena k iracionalitě, rozevlátosti a svobodomyslnosti. Já a moje vlasy. Občas mi lezou do pusy a lezou mi na nervy. Svíjí se na podlaze v milostném objetí s psími a kočičími chlupy. Padají mi do polévky a zaplétají se mi do náušnic a nikdy nevypadají jako vlasy z reklamy.

Už to spolu doklepeme až do hrobu. Plánuju si být nerozumná výstřední stařena s dlouhým bílým vrkočem.

Moje vlasy, to je můj postoj k životu. Moje vlasy, to jsem já. Divná a divoká a neuhlazená a rozhozená na všechny strany. Já, taková, jaká jsem. Nechci ztratit sama sebe. A nechci přijít o svoje vlasy.

Ještě že mi tuhle důležitou skutečnost moje podvědomí občas připomene.