Možná je to masochismus. A možná jen trochu zbytnělá
zvídavost. Zvědavost silnější než zdravý rozum.
Když šlo o Padesát odstínů (šedi, temnoty a svobody, vzala
jsem to všechno najednou ještě nepřeložené do češtiny, pod chatrnou výmluvou,
že si takto procvičuji cizí jazyk), dalo se to chápat jako přirozená a vcelku
pochopitelná zvědavost. Zajímalo mě zejména, zda to bude tak blbé, jak se dá
čekat (a bylo), a taky to, jak autorka románu vylíčí nic netušící většinové společnosti
ty „děsně tvrdé“ sadomasochistické praktiky. Mno… tvrdé praktiky sice
v knize nebyly, zato jsem se dočkala pohádky o tom, jak pravá láska dokáže
vyléčit i poruchu sexuální preference. Skoro jsem měla chuť si doma postěžovat
svému zákonitému choti, že mě zřejmě dostatečně nemiluje, když mi za ty roky
společného soužití ještě nevyhnal všechny ty nestandardní choutky z hlavy.
Ale možná to má nějakou souvislost s tím, že můj manžel
nelétá na rande helikoptérou, ale večer co večer se vrací domů obyčejným
Peugeotem, který díky častému převážení dětí a zvěře vypadá jako pojízdná
popelnice a smrdí jako kočičí záchodek. My dva jsme prostě postavy, co se do
žánru červené knihovny moc nehodí. A to ani do té „úchylné“.
Nicméně, abych se od našeho rodinného života zase obloukem
vrátila k literatuře a své mnohdy nemístné zvídavosti, která hraničí se
sebepoškozováním…
Padesát odstínů (čehokoliv) mě přesvědčilo, že vůbec ničemu
nerozumím. S pocitem frustrace jsem si vybavila, jak se v recenzích
na můj román o upírech kritici pozastavovali nad tím, že je tam příliš mnoho
sexu. A najednou je sex v knihách v pořádku, a to i ten
s bičíkem, a prodají se toho miliony. Sakra. Kdybych nebyla hloupá,
počkala bych s tím sexem až do doby, kdy bude in, a pak se svezla na módní
vlně.
Tohle já ale neumím, takže na vlně nejedu, ale
s morbidní zvědavostí čtu skoro všechno, co teď pluje s tímhle mocným
sexuálním proudem. Zvládla jsem Hranu rozkoše (další zcela nereálné sadomaso) a
Obnaženou i se Spoutanou (pořád jsem měla tendenci číst název prvního dílu jako
„Obtažená“… vzhledem k ději knihy jsem nebyla tak mimo).
Zatím poslední počin, do kterého jsem se s vervou sobě
vlastní pustila, je „Padesát odstínů po česku“. Prvotina české autorky
skrývající se (proč se asi skrývá?) pod jménem Jitka Volfová. Její dílko se
jmenuje Smlouva s Adamem (s podtitulem Učitel lásky) a je to údajně první
díl plánované trilogie.
Tady se opravdu prokázalo, že moje sebedestruktivní chování
se dávno vymklo kontrole. Nejen že jsem se nenechala odradit obálkou, na které
jsou dvě amputované ženské dolní končetiny v síťovaných punčoškách. Je to
ještě horší. V návalu solidárního cítění s debutující autorkou jsem
si její knihu koupila. Jakože za peníze. Vážně!
A když už jsem si ji koupila, tak jsem ji taky přečetla (byť
s každým slovem, které jsem četla, se mi do mozku bolestně zarývala
myšlenka, že kdybych si za ty dvě stovky, co jsem utratila za ebook, koupila
třeba trochu toho alkoholu, zvolila bych mnohem zdravější způsob, jak ztratit
soudnost).
Asi by bylo hezké začít něčím pozitivním. Marně přemýšlím…
nu dobrá, pozitivní je, že se to dá přežít (což dokazuje i fakt, že tu sedím a
ťukám do klávesnice).
Pak už (místo pozitiv a sociálních jistot) přichází jen to
horší. Došla jsem k názoru, že autorce je zhruba dvanáct až čtrnáct let,
veškeré svoje zkušenosti v oblasti sexu načerpala z dívčích časopisů
a v hodině českého jazyka odevzdává sice slušné, nicméně zoufale nudné a
nenápadité slohové práce, které paní učitelka shovívavě hodnotí jedničkou,
protože v nich není moc pravopisných hrubek.
V knize se pořád něco děje. Třeba: dva lidé jsou na
kávu, objednají si kávu, číšník jim přinese kávu, oni se napijí kávy a číšník
se přijde zeptat, zda chtějí i něco jiného než kávu, oni si objednají vodu a
pak pijí ke kávě i vodu. Možná je to fascinující záchvěv hyperrealismu
v próze, který moje omezená mysl není s to pojmout, a tak jen trapně
skučím nad dalším popisem objednávky v restauraci.
Ve stejném duchu autorka popisuje milostné scény: on se
vzrušil, ona se vzrušila, on řekl, ona řekla, on zasténal (Evo, Evičko!) a ona
se k němu přitiskla… a pak… čekáte snad šťavnaté popisy? Tak to jste na
špatném místě. Čtenář nemrava se dočká sice suchého, byť vyčerpávajícího popisu
toho, co koitu předchází, ale samotný akt je zcela cudně zahalen neotřelou
metaforou „uragán vášně“. (Zprvu jsem měla chuť ty uragány spočítat, čistě ze
zvědavosti, kolik se jich na čtyřech stech stránkách vyskytlo. Ale brzo mě to
přestalo bavit… pak mě přestal bavit i život… a pak už jsem jen litovala, že
nemám po ruce žíravinu, kterou bych si vymyla oči).
Do toho se jiné věci dějí i jiným lidem, ale je to asi ta
zábavné, jako číst složení výrobku na zadní straně obalu (i když i to je možná
zábavnější).
Děj vyzrazovat nebudu, jednak se nechci retraumatizovat
vzpomínkami na detaily a pak vám nechci brát možnost, abyste si to přečetli
sami a užili si tu popisnou popisnost. A taky ty uragány vášně, samozřejmě.
A nebo taky dojdete k názoru, že ta kniha je úplně
geniální, zatímco já jsem závistivá a zapšklá stárnoucí čůza, která nenávidí
mladé perspektivní autorky (aneb v Matrixu je možné úplně všechno).
Každopádně, až zase dostanu chuť číst něco podobného,
praštěte mě prosím po hlavě pánvičkou. Tím se snad můj masochismus uspokojí
natolik, že nebudu mít potřebu ventilovat si ho literárně.
PS: A jdu psát román o hrdince, která prožije celý život
v celibátu. Dávám tomu tak rok, maximálně dva, kdy tohle téma přijde do
módy.
Žádné komentáře:
Okomentovat