Romantika podle Gaurí... aneb Padesát odstínů pro starší a pokročilé

V recenzi na můj román "Smrtí život začíná", kterou uveřejnil jeden celostátní deník, jsem se svého času dočetla že "Hlavní náplň knihy představují erotické výjevy spojené se zvířecím chtíčem a s násilím."

Myslím, že se s recenzentkou neshodneme na obsahu pojmu "násilí". Z mého pohledu píšu o sexu velmi romanticky... nevěříte? Třeba vás přesvědčí následující scéna.

♥

Do místnosti vstoupila žena. Karanovým rozbolavělým tělem proplula vlna iracionální naděje. Svaly na ramenou se mu zkroutily v bodavé křeči, když se snažil natáhnout krk, aby si ji mohl prohlédnout.

  Byla jen středně vysoká, zato s velmi ženskou postavou obdařenou plnými křivkami. Jemné vlasy jí v hebkých vlnách stékaly po oblých ramenou a pokračovaly v temném proudu až k měkce tvarovanému přechodu mezi pasem a boky.

 Bosými chodidly se zlehka dotýkala kamenné podlahy a okraje dlouhé hedvábné sukně se jí vlnily kolem nohou. Každý její krok rozezvučel tichou melodii zlatých nákotníčků, rozezpíval náramky na jejích zápěstích. Její pohyby byly neuspěchané a vláčné a Karanovi se zdálo, že spíše tančí, než kráčí.   

  Jak se k němu blížila, všiml si, že se drobně, skoro ostýchavě usmívá. Bez zájmu minula stráže, jeho nedobrovolné společníky, a přistoupila k němu. Prohlížela si ho. Dlouze a pozorně. Očima pátrala po jeho napjatém těle, se zájmem pohledem setrvala na poutech, za něž byl zavěšen na dlouhý hák připevněný ke stropu.

  „Neublížili jste mu?“ obrátila se na velitele stráží. V tónu jejího hlasu zazněla upřímná starost.

  „Jak jste nařídila, paní.“

  Spokojeně přikývla a věnovala strážci zářivý úsměv. Muž v rozpacích uhnul očima.

  „Můžete jít,“ vybídla stráže měkce.

  Tvář velitele stráží odrážela napětí, zdálo se, že svádí vnitřní boj sám se sebou.

  „Můžete jít,“ opakovala klidně, beze stopy podráždění. „Chci s ním být sama.“

  Strážce upjatě přikývl. „Jak si přejete, paní.“

  Karanovi neušlo, že se rozkazu podvoluje více než neochotně. Přesto se uklonil a spolu se svými muži se obrátil k odchodu. „Kdybyste něco potřebovala…“ zaváhal ještě velitel stráží ve dveřích.

  „Řekla bych,“ rozšířil se její úsměv ještě o něco víc, „že tady mám všechno, co potřebuji.“

  Její pohled se znovu se neskrývaným zájmem stočil ke Karanovi. Plaše k němu vztáhla ruku a pak ji zase spěšně svěsila podél těla. Zdála se dychtivá a rozpačitá zároveň. Stále se usmívala, plaše, ale přátelsky, a Karan si opět dovolil doufat. Proč by přišla, když ne proto, aby mu pomohla? Jaký jiný důvod by ji sem mohl přivést?

  Stála tak blízko, že ho její dech hladil po nahé kůži. Cítil vůni olejů, která vycházela z její pokožky i vlasů. Sametové pohlazení santalu s chladivou a uklidňující stopou levandule. Mohl si dosyta prohlížet rysy její tváře, od hladkého bílého čela a jemného oblouku černého obočí přes oblé lícní kosti až k plným rtům zvýrazněným červenou barvou.

  Nejpřitažlivější se mu zdály její oči; mechově zelené s jantarovým terčíkem kolem zorničky. V koutcích lehce zešikmené nahoru, orámované hustým porostem černých řas. Oči velké kočky.

  „Vím, že navzdory tomu, co velitel stráží tvrdil, ti ublížili,“ pronesla tiše, omluvně. „Jsou příliš horliví.“

  „Chtěli mě potěšit,“ dodala na vysvětlenou. „Je mi líto, že ti způsobili bolest.“

  Mlčel. V tomto ohledu ostatně neměl na výběr.  

  Ze stolu vzala džbán s vodou a trochu nalila do poháru. Opatrně mu uvolnila roubík a přitiskla mu pohár ke rtům. Když dopil, osušila mu ústa lemem šálu, který měla obtočený kolem ramen.

  „Kdo jsi?“ vyhrkl chraplavě.

  S úsměvem zavrtěla hlavou. „Ještě není čas na otázky.“

  Odložila prázdný pohár a začala si postupně sundávat šperky. Zlaté spony z vlasů, tepané náramky, náhrdelník a náušnice s velkými kusy smaragdů. Sklonila se, povyhrnula sukni a rozepnula nákotníčky nejprve na jedné a pak i na druhé noze. Všechno odkládala na malý stolek u stěny, netrpělivě, neopatrně, jako by to byly jen kousky skla a kočičího zlata.

  Pak se začala zbavovat i šatů. Šál jí sklouzl z ramenou a skončil na zemi u nohou. Neobtěžovala se ho zvednout a trhala drobnými háčky na šatech. Konečně se zbavila i jich, jako temně zelený a zlatý mrak se sesunuly na podlahu. Vystoupila z nich a zůstala pouze ve spodničce a tenké spodní blůzce.

  Aniž by jakkoliv věnovala pozornost udivenému Karanovu pohledu, svázala si dlouhé vlasy do pevného copu a stočila si je na týle.

  Bosá, bez šperků a v oděvu, který zakrýval jen to nejnutnější, znovu přistoupila ke Karanovi. Klid, který ji předtím obklopoval, jako by odložila spolu se šperky a šaty. Najednou byla rozechvělá a očividně rozrušená, spodní ret se jí mírně chvěl a dech se jí zrychloval.

  „Nechci ti dávat roubík,“ zapředla. „Chci tě slyšet křičet.“

  Karan otevřel ústa k protestu. Do této chvíle byl přesvědčený, že tahle žena ho přišla zachránit. Teprve nyní si musel připustit, že obelhával sám sebe. Kdyby ho chtěla propustit, dávno by to udělala. Všechny ty přípravy, které tak nadšeně prováděla, očividně neměly vést k tomu, aby mu uvolnila pouta a nechala ho jít.

Přesto byla myšlenka, že by mu dokázala ublížit, absurdní. Ne jen proto, že byla žena. Spíš proto, že si Karan jen stěží dokázal představit někoho, kdo by vypadal na první pohled neškodněji než ona. Všechno na ní se zdálo hebké, měkké a oblé. Dokonce i teď na něj hleděla s pochopením a soucitem.

 

  „Tiše!“ Přikryla mu ústa dlaní, něžně ho pohladila po rtech. Naklonila se k němu, stoupla si přitom na špičky, aby se jejich obličeje dostaly do stejné úrovně. „Nemluv,“ zašeptala. „Pokud budeš mluvit, nasadím ti roubík.“ Její rty se téměř dotýkaly jeho tváře, hroty ňader se zlehka otíraly o Karanovu nahou hruď.

 Nikdy v životě ještě neměl Karan větší chuť mluvit, než právě teď. Frustrace z toho, že se zmýlil v jejích úmyslech, nesmyslnost celé téhle situace, únava a především dlouho potlačovaný vztek se dmuly v horkém gejzíru emocí, které se už formovaly do slov. A neměla to být nijak hezká ani milá slova. Násilím se donutil všechna ta slova spolknout, s bolestným úsilím se nutil k rozumu. Nebyl v pozici, kdy by si mohl dovolit dát průchod vzteku. Pokud se odsud chtěl dostat naživu a celý, musel potlačit hněv a zachovat si čistou hlavu.

  „Já vím,“ broukla a její úsměv se změnil v poťouchlý úšklebek, „že je toho tolik, co bys mi teď chtěl říct.“ Její horké prsty opisovaly tvar Karanových rtů, hladily je a mazlily se s nimi. „Později,“ slíbila. „Později si poslechnu všechno, co mi chceš povědět. Ale teď si pamatuj, že jediný zvuk, který smíš vydat, je křik.“

 „Rozumíš?“ její dech ho polechtal na ušním lalůčku. Rozvážně přikývl a ten pohyb ho stál více námahy, než se mohlo zdát.

  Měkce se usmála. „V tom případě,“ zalesklo se jí v očích cosi, co Karana znepokojilo, „můžeme začít.“

  Odtáhla se a Karan si v rozpacích uvědomil, že mu její blízkost chybí. Jeho mysl se topila ve zmatku, zato tělo mělo velmi jasno. Na velmi krátký okamžik si dovolil představu, jaké by to bylo, kdyby se jejich role prohodily. Kdyby to byl on, kdo by kontroloval situaci… Chvíli se s tou myšlenkou potěšil a pak ji s lítostí opustil. V tomto okamžiku nemělo smysl rozptylovat se další nadějí.

  Rozvážně, s čelem zkrabatělým soustředěním, vybírala z nástrojů, které zde zanechaly strážci. Občas některý z nich pohladila – dlouhý bič, dřevěné pružné pruty či kožený obušek. Její ruka se dlouze zastavila na důtkách zakončených na každém z pramenů ocelovou kuličkou. Zasněně se usmívala, když hladila rukojeť důtky. Karan si uvědomil, že zadržuje dech.

  Úlevně vydechl, když nakonec uchopila tenký bičík. Možná je to všechno pro ni jenom hra, jenom neškodná malá hra, která ho nakonec nebude stát víc, než pár modřin.

  Úkosem po něm pohlédla, jako by tušila, co se mu právě honí hlavou.

  Během pár okamžiků byla opět u něj, blíž, než předtím. Cítil, jak se chvěje, jak jí svaly pod jemnou kůží vibrují nedočkavou touhou. Část toho neklidu se přenesla i na něj, projela mu tělem a zakousla se do podbřišku, kde se schoulila jako ještěrka na vyhřátém kameni a ztuhla v rozechvělém očekávání.

  Ucítil šmátravý dotek jejích prstů v rozkroku. Stiskl rty, uzavřel sten za zaťatými zuby. Lehká bavlněná látka jeho vlastních kalhot ho pohladila po bocích a sklouzla po stehnech až ke kotníkům. Se zahanbením si uvědomil, že je před ní nahý, a už se chystal protestovat, když ho špička bičíku jemně pleskla přes ústa.

  „Ticho,“ napomenula ho. „Nedovolila jsem ti mluvit.“

  Přivřel oči, aby schoval žár vzteku, který se v nich objevil. Na záda mu dopadla první rána, spíše štiplavá než bolestivá. Následovala ji sprška dalších, v plynulém proudu se sypaly přes záda až na jeho zadnici a stehna. O skutečné bolesti stále nemohla být řeč, přesto Karan cítil, jak mu srdce zběsile tepe až v krku. Visel tu jako kus masa, s pažemi vyvrácenými vzhůru, tupým tlakem v ramenou a šíji, vystavený jejímu pohledu a dotekům jejího bičíku, odhalený, bezmocný a přitom neschopný zakázat si představy, jaké by to bylo, kdyby byl volný a ona také nahá, pod ním, pod jeho vzrušeným tělem.

  Nečekané švihnutí bičíkem přes místa, která měl doposud spojená s pocity výlučně příjemnými, ho vytrhlo z  rozjímání. Hřejivý pocit v podbřišku se změnil v požár spalující bolesti.

  „Věděla jsem, že budeš křičet.“ S očima slastně přivřenýma tiskla dlaň na jeho podbřišek, jakoby se snažila skrz jeho kůži vnímat odraz jeho pocitů. „Chci víc,“ zašeptala chraplavě. „Mnohem víc.“

  Další rány dopadaly na citlivá místa, přes bradavky, na vnitřní strany stehen, mezi hýždě i přes podbřišek. Těm nejcitlivějším partiím se už vyhýbala, ale kroužila kolem nich tak těsně, že Karanovi vyrašily na spáncích krůpěje ledového potu. Začalo mu docházet, že neměl podceňovat drobný bič v drobné ženské ruce.

  Netušil, jak dlouho tahle hra trvá, ale než se jeho trýznitelka dostatečně nabažila, vyloudila z Karana ještě několik tlumených výkřiků. Pak bičík lhostejně odložila a rozhodla se pokračovat s pružnou rákoskou. Zprvu s ní několikrát švihla naprázdno do vzduchu, potěšena zvukem, který vydávala.

  Pak se pustila do práce. Z jejích pohybů se vytratila předchozí hravost a nahradila ji jakási umanutá naléhavost. Postupovala od ramen až ke kotníkům, systematicky pokrývala každý kousek jeho těla rudými pruhy. Když skončila vzadu, pokračovala se stejnou urputností i přes hrudník. Karan si všiml, že se nespokojeně mračí, koutky úst má stažené a mezi obočím jí vystoupila kolmá vráska.

 „Ne,“ procedila mezi zuby, „tohle není ono.“

  Zatímco si vybírala nástroj, který by í přinesl větší uspokojení, snažil se Karan využít chvíli k tomu, aby se nadechl a trochu si uvolnil ramena. Cítil, jak se ho zmocňuje tupá únava, jak ho s sebou stahuje pod okraji propasti bezvědomí. Hodiny, které strávil ve společnosti stráže, začaly vybírat svou daň. Neubližovaly mu nijak moc, zřejmě je držely zpátky rozkazy jejich paní. Přesto mu nedovolily si ani na okamžik odpočinout. Náhle celou svou bytostí zatoužil po spánku, po chvíli tichého, konejšivého bezvědomí, které by ho sevřelo v náruči a aspoň na chvíli ho odneslo stranou od vyčerpání a bolesti.

  „Nespi!“ Její dlaň se mu obtiskla na tvář a pak ještě druhá z opačné strany. Chytila ho zezadu za vlasy na šíji a prudce trhla. „Nespi!“ Otevřel oči a setkal se s jejím pohledem. Ke svému překvapení v něm spatřil něhu. Namáhavě pomrkával, snažil se udržet oči otevřené. Přitiskla ruku na stopy po rákosce, plasticky vystupující na jeho rozbolavělé kůži. Přejížděla po rudých šrámech na zádech a zadku. Kroužila kolem něj, dotýkala se ho prsty i dlaněmi, otírala se mu tváří o hruď. Díky námaze a vzrušení byla pokrytá potem skoro stejně jako Karan, tenká spodnička se jí lepila ke stehnům a odhalovala tmavý trojúhelník jejího klína.

  „Ještě nespi.“ Její ústa se zlehka, téměř cudně dotkla jeho rtů. „Ještě ne.“

  Pohlédl jí do očí. Čekal, že v nich spatří zuřivost či dokonce šílenství, ale místo toho uviděl touhu a potřebu, odlesk něčeho, čemu docela nerozuměl, ale zároveň mu to připadalo důvěrně známé.

  Na malou chvíli ho opustila, ale jen aby sáhla po biči. Vzápětí byla opět u něj, kroužila kolem něj lehkým tanečním krokem a spolu s ní tančil i bič. V divokém nespoutaném rytmu mu pokrývala záda, boky a hruď ostrými polibky biče. Karan se zoufale bránil tomu, aby křičel, jakoby vláda nad hlasem byla to poslední, co ho dělilo od ztráty důstojnosti, od ztráty sebe sama. Pokoušel se v sobě vykřesat nenávist k ženě, která mu způsobovala stále nové a nové vlny bolesti, která ho nutila kousat se do rtů, aby udržel výkřiky za hradbou zubů. Jakkoliv však palčivě toužil po tom, aby měl volné ruce, po tom, aby to byla ona, kdo bude křičet, nedokázal se přimět, aby ji nenáviděl.

  Pohledem zamlženým bolestí, únavou a potlačovanými slzami klouzal po jejím těle, lesklém potem a horkém touhou, po její tváři zardělé a sevřené soustředěním a zároveň uvolněné v extázi, po vlasech, které se uvolnily z pevného účesu a ztěžklé potem se jako černí hadi povalovaly po jejích ramenou a laskaly plná ňadra s bradavkami naběhlými vzrušením. Vnímal, jak žena prudce oddechuje, jak se její dech proplétá s jeho, jak ji z úst uniká potlačované sténání, jak křičí místo něj.

  Nakonec křičeli společně, to když na něj použila důtky s kovovými háčky na konci. Cítil, jak mu s každým úderem háčky vytrhávají kus kůže z těla, cítil, jak se dostává za hranici vnímání bolesti, cítil krev, která mu stékala po zádech, pot štípající v otevřených ranách.

  Svět kolem zmizel, kamenné stěny se rozestoupily a země pod nohama se rozplynula. Už necítil bolest ani únavu, hněv ani beznaděj. Celý vesmír se smrskl na její tvář, na oči žhnoucí zeleným světlem, na hladové rty, kterými slízávala krev z ran, jež mu sama způsobila. Nic kolem už neexistovalo, nic jenom oni dva, spojeni bolestí a touhou.

  Přitiskla se k jeho hrudi, nehty zarývala do krvácejících šrámů na jeho zádech, nahá kůže se tiskla k potem zvlhčené látce a on cítil, jak pod tenkou vrstvou bavlny pulzuje a jak ji strhává přívalová vlna rozkoše tak prudké, že se musí vší silou držet jeho ramen, aby neupadla. Přes rudou clonu bolesti a vlastního vzrušení k němu doléhaly její vzlyky a pak se prohnula jako luk, přitiskla svoje boky k jeho a on se nechal strhnout proudem tak mocným, že ho v mohutné explozi na okamžik zbavil vědomí.

  Netušil, jak dlouho byl mimo sebe. Když byl opět schopen vnímat, cítit a vidět, spatřil ji, jak sedí u jeho nohou, ochablá, roztřesená a zaskočená nečekanou silou vlastní reakce, zahanbená rozkoší, která ji přemohla a zanechala zcela bezbrannou a rozjitřenou. Ústa a tvář měla pokryté krvavými šmouhami, krev se jí rozmazala i po hrudi, pažích a břichu. Mokré vlasy se jí lepily k zádům a černé líčidlo měla rozmazané kolem očí. Karana překvapilo, když spatřil na její tváři slzy.

  „Děkuji,“ hlesla s námahou, když zjistila, že na ni hledí. „Jen jsem chtěla, abys věděl…,“ zajíkla se.

  „Já vím,“ odvětil po pravdě a ona v rozpacích sklopila zrak.