Navzdory slovům básníka jaro není něžné ani křehké.
Něžný je podzim; pomalé umírání. Jaro je syrová násilná energie, doba, kdy
se vše, co dosud odpočívalo pod zemí, jako o život dere na povrch. Čistá
životní síla se probouzí, vstupuje do hlíny, do rostlin, do zvířat a hlavně do
mě.
Šelma se protahuje a líně přejíždí jazykem přes ostré
špičáky. Má hlad. Číhá na kořist, pasoucí se srnečky s velkýma něžnýma očima,
hebká zvířátka s plachým pohledem.
Víc než kdy jindy mi moje nestálá podstata připomíná
indickou bohyni tisíce tváří a tisíce podob. S podzimem jsem se stala tichou a
mírnou Párvatí, oddaně meditující v prachu u nohou pána Šivy. Pak bohyně umění
Sarasvatí drnkla do strun víny a já se dychtivě rozběhla za zvukem cinkajících
nákotníčků, abych protančila do nového roku. Předjaří mě usadilo na hřbet tygra
a vsunulo mi do ruky meč. Stala jsem se bohyní matkou, mocnou Durgou,
přemožitelkou démonů.
A než si stihnu zvyknout na tu změnu, běží si tygr po svém,
místo meče držím dýku, jsem nahá, tmavá a divoká a na patře mě štípe pachuť
krve a já tančím po těle svých nepřátel, zadupávám je do země.
Není to krutost, ale touha po životě, prudká vášeň jara,
dotek ožívající země pod bosýma nohama.
V noci mě budí sny o bolesti z rozkoše a rozkoši z bolesti.
Chci. Chci tě skolit a zkrotit, bičovat a pít krev z otevřených ran, znásilnit
a podmanit, donutit tě křičet a škemrat. Chci tančit s vyplazeným jazykem na
tvém bezmocném těle, pozřít tě, vyvrhnout, utřít slzy, utěšit… a pak začít
znovu a znovu a znovu…
Jaro není něžné. Ani já nejsem taková. Dokud si s létem
nenasadím další z tisíce svých tváří.
Žádné komentáře:
Okomentovat